Josef Durdík

Třetí článek ze seriálu vycházejícího u příležitosti letošního stého jubilea Katedry psychologie přináší další pozoruhodnou osobnost, která se zapsala do historie české psychologie, a můžeme mu vděčit i za dnes běžná slova jako nálada, soběstačnost a další.

Zakladatel české psychologie osobnosti

 

Josef Durdík (*1837, Hořice, ┼ 1902, Praha) byl psychologem, filosofem, estetikem, překladatelem a literárním kritikem. Přednášel i psychologii a stál u počátku historie české psychologie osobnosti v Praze, k jejímuž rozvoji a uplatnění zásadně přispěl.

Vytvořil českou filosofickou terminologii. Vystudoval matematiku a fyziku na pražské univerzitě. V roce 1870 se habilitoval v oboru filozofie spisem „Leibniz und Newton“. V letech 1871–1873 učil na Akademickém gymnáziu v Klementinu. Od roku 1874 působil na pražské univerzitě jako mimořádný profesor, než byl v roce 1880 jmenován řádným profesorem filozofie. Po rozdělení univerzity na českou a německou (1882) působil na její české části a svými přednáškami se významně zapsal do dějin české filozofie. Přednášel zejména filozofii, estetiku a psychologii. V roce 1883 se stal proděkanem filozofické fakulty české univerzity. Těžiště jeho mnohostranně práce leželo v estetice a v psychologii. Proslulost mu vynesl herbartovskou filozofií inspirovaný spis „Všeobecná estetika“ (1875), který vedle výkladu estetiky obsahuje také Durdíkovy názory na společnost. V ní lze podle Durdíka hledat krásu stejně jako v přírodě a v umění. Přednáškou „O poezii a povaze lorda Byrona“ se jako první v Čechách pokusil o systematický kritický výklad v literatuře. Psal i dramata: „Stanislav a Ludmila“ (1881) a „Kartaginka“ (1882). Roku 1870 vydal první českou filozoficko-historickou knihu Dějepisný nástin filosofie novověké, v níž dotvářel české filozofické názvosloví i odborné názvosloví dalších duchovědních oborů. Vděčíme mu i za některá tehdy nová a dnes běžná česká slova: nálada, slavomam, soběstačnost, útulný a další.

Byl jedním z prvních, kdo v Čechách 19. století přispěl k vývoji a uplatnění psychologie osobnosti. Zdůrazňoval charakter jako základ a vrchol všech lidských záležitostí. Stál tak u počátku historie české psychologie osobnosti v Praze, k jejímuž rozvoji a uplatnění psychologie osobnosti zásadně přispěl.

Jeho studie o charakteru a temperamentech vyšly několikrát, což svědčí o zájmu o toto téma v tehdejší české společnosti.

Josef Durdík napsal: „Sluší lidem po pravdě prahnoucím uznat přednosti a zásluhy velkých myslitelů, volit si velké vzory a pak, je-li možno, pracovat s nimi na řešení závažných otázek ve prospěch ideální společnosti“. Podle Durdíka je charakter základem i vrcholem všech lidských záležitostí, je jádrem a podstatou člověka. Charakter se může měnit a vyvíjet. Člověk je zodpovědný za své charakterové zdokonalování, je to jeho povinnost. Pro posuzování temperamentu je třeba cvik a dobré pozorování. Mnohdy vidíme určitého člověka jen někdy a nemůžeme ho zastihnout v případech, kdy se jeho temperament projeví výrazněji. Pozorovatel má také nějaké temperamentové vlastnosti a na jejich základě může být i předpojatý. Lidé se často přetvařují i přemáhají. Jedinec si může osvojit chování, kterým svůj temperament zakrývá. Temperament se nejlépe projevuje příležitostně, v událostech všedního dne. Jsou okamžiky, kdy si člověk myslí, že není pozorován a může se přirozeně projevovat. Durdík ve svém pojednání o charakteru detailně popisuje, jakými způsoby se lidé chovají neautenticky.

 

Literatura:

Durdík, J. (1872): Psychologie pro školu. Praha.

Durdík, J. (1873): Karakter. Praha: J. Otto.

Durdík, J. (1879): Tóma ze Štítného, praotec filosofie české. Praha: J. Otto.

Durdík, J. (1896): Josef Durdík o Kantově kritice čistého rozumu, přednáška ve stoletou ročnici díla Kantova ve Valné hromadě filozofické jednoty dne 27. října 1881.

1. článek o Františku Krejčím
2. článek o Františku Čádovi

Úvod > Nástěnka > Josef Durdík