František Čáda

Jako druhou osobnost v seriálu ke 100. výročí Katedry psychologie bychom Vám rádi představili docenta Františka Čádu. V obrazových přílohách doporučujeme k prohlédnutí docentovo tehdejší Seminární vysvědčení nebo dobový seznam jím vyučovaných předmětů včetně počtů posluchačů.

Zakladatel Sdružení pro výzkum dítěte a české vývojové psychologie

František Čáda (*1865, Praha, ┼ 1918, Praha) byl psychologem, pedagogem a filozofem a především zakladatelem české vývojové psychologie, která je na katedře psychologie FF UK rozvíjena dodnes.

Byl prvním, kdo se soustavně zabýval psychologickým zkoumáním dětí a v roce 1910 založil Sdružení pro výzkum dítěte. Všímal si hlavně dětských her a kreseb, dětské řeči a individuality žákovy osobnosti. Jeho významnou prací je dvousvazkové dílo „Studium řeči dětské “ (1906, 1908) a „Rozpravy z psychologie dítěte a žáka“ (1918). Dodnes je cenná i jeho studie „Vývoj dětské schopnosti hudební“ (1914). Zkoumal vznik hudebního smyslu u dětí, vývoj pěveckého projevu a první dětské hudebně tvořivé projevy. Čáda již tehdy zdůraznil přínos dětské hudební tvořivosti, která by měla být základem hudebně výchovné práce. Zdůraznil také potřebu sběratelské práce fonografických záznamů. Sběratel by měl být dobrým pozorovatelem znalým psychologie, zvláště pedopsychologie, a měl by být i dobrým hudebníkem, aby dovedl tónové projevy dítěte okamžitě zaznamenat.

Po studiích filozofie a klasické filologie na pražské univerzitě působil jako středoškolský profesor. V roce 1896 se habilitoval z filozofie, v roce 1905 byl jmenován mimořádným a roku 1912 řádným profesorem filozofie a pedagogiky. V historii české pedagogiky má místo jako průkopník speciální a experimentální pedagogiky, pedopsychologie a pedologie. Studoval dětskou řeč, dětské kresby, věnoval se problematice pracovní výchovy mládeže, péči o postiženou mládež, dětské sebevražednosti a dalším tématům. Kromě založení Sdružení pro výzkum dítěte inicioval i zřízení Pedologického ústavu v Praze – pozdějšího Ústavu pro výzkum dítěte. Podílel se také na založení a redigování časopisu Ochrana mládeže.

Zvláštní zásluhou F. Čády o rozvoj české psychologie bylo i pozitivní přijetí idejí Oswalda Külpeho (1862–1915), hlavního představitele würzburské školy a zakladatele experimentálního výzkumu myšlení školy, v Čechách.

V české filozofii je Čáda spojován s F. Krejčím a F. Drtinou, a to nejen pro jejich společné působení ve filozofickém semináři FF UK, ale i pro jejich prosazování „vědecké filozofie“, k jejímuž pěstování a propagování také založili u nás první speciální filozofický časopis Českou mysl (1900). Na rozdíl od Krejčího a Drtiny však od vědecké filozofie spíše než úsilí o ucelený světový a životní názor očekával Čáda odborné řešení otázek jednotlivých filozofických disciplín. Vedle pedagogiky a psychologie se učitelsky i autorsky věnoval především noetice, etice a dějinám filozofie. Noetické látky se týkal i jeho jediný filozofický spis Noetická záhada u Herbarta a Stuarta Milla, vydaný v r. 1894. Výklad a srovnání často protikladných stanovisek Herbartových a Millových mu poskytuje východisko pro formulování vlastního názoru: Noetika zkoumá „co je poznání, co víme, jaké jsou objektivní podmínky pravdivého poznání“ (konkrétní obsah poznatků je záležitostí jednotlivých věd). Otázka, jak poznání či vědění nabýváme, patří do psychologie, protože poznávání je psychologický děj, a otázku co je vlastně poznáváno, jaká je podstata poznání, patří do metafyziky. Za nejtěžší pokládal problém, jak vůbec může být našemu duchu či vědomí něco zvnějška dáno. Ústředními pojmy Čádovy noetiky jsou pravda, jistota a víra. Za důležitý noetický element pokládal Čáda víru v pravdivost našeho poznání. V její prospěch působí důvody nejen racionální, ale i emocionální; víra přesahuje oblast vědeckého poznání samého a dosahuje i tam, kde už o vědecké poznání nejde. Knihu Čádova etika individuální vydal podle Čádových přednášek František Šeracký, pozdější vedoucí katedry psychologie FF UK. Čáda věnoval velkou pozornost „individuální etice žití tělesného i duchovního“ a prezentuje se jako stoupenec „biotické etiky“, která vychází ze života jako daného faktu a spatřuje cíl života v jeho rozvíjení a stupňování, a to po všech jeho stránkách. Nejvyšším mravním principem je sám život a s ním má člověk uvést v soulad svůj život individuální i společenský. V etických normách viděl Čáda výraz hodnocení způsobů lidského jednání, tedy abstrakce ze skutečného života. Řadou studií přispěl Čáda i k dějepisectví antické filozofie – všiml si například i účasti žen v antické filozofii) a k historiografii české psychologie, především svou analýzou Hynova „Dušesloví“.

Literatura:

  • Čáda, F. (1902): Hynovo Dušesloví. Příspěvek k historii počátků psychologie české. Praha: Česká akademie Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění.
  • Čáda, F. (1902): Hodnota pedopsychologie. Praha.
  • Čáda, F. (1902, 1903, 1905): Rozhledy po studiu dětské řeči. Praha.
  • Čáda, F. (1903):Pedagogický význam kreseb dětských,
  • Čáda, F. (1904): Dějiny psychologie v novověku. Praha: Svépomoc.
  • Čáda, F. (1908): O studiu individuality žáka. Praha. Čáda, F. (1914): Vývoj dětské schopnosti hudební. Praha: vlastním nákladem.
  • Čáda, F. (1918): Rozpravy z psychologie dítěte a žáka. Praha: Dědictví Komenského.
  • F. Šeracký (ed.) (1920): Čádova etika individuální. Praha.

Odkaz na předchozí článek:
František Krejčí

Úvod > Nástěnka > František Čáda